Basnicky.sk

Kazdy den vstavam s pocitem viny
udelal sem neco spatneho?
nejspis si zas nalhavam,
co bylo, co by bylo a bude.
Zacinam mit tuseni,
ze z toho nevyvaznu ziv,
je to jako kazdodenni muceni
a pak mi reknou: "Ty se div!"
"Delas si to sam!"
"Proc, jak to?", sam sebe se ptam.

Ja a divit? Cemu?
Dycky sem resil problemy
moje i cizi, ale tohle je neco jineho,
neco tezko popsatelneho.
Rikej mi pan Cerne svedomi,
me uz vadi tyhle mameni!
Abych vedel, kam jit,
potrebuju znameni.
Znameni krasne vily
a promluvit s ni treba jen na chvili.
Tazu se sam sebe: "S pravdou ven?"
Ne, nevim, nenachazim odpovedi.
A ostatni? Ti to take nevedi.

A nebo ze jo? Jak to?
Copak to naznacuju kazdy den?
O tom vim prece ja jen!
Asi si nedavam dost pozoru,
kdyz ji vidim prochazet.
Potom nadchazejici kapka hovoru
a ja zas v hlave peklo a strach.
Strach z pekla nebo peklo ze strachu?
Nevim, asi se jen obratim v prach.
Myslenky sou rychle jako das,
prosim pomoc, je tu zas.

Kdyz ke me prochazi,
moje oci okamzite rozzari.
Je to princezna mych snu.
Ja si pomyslim: "Rekni to, honem!"
Jak to? I prec, je to mozne.
A to porad resim veci kolem.
Jeji oci zari jak roztomilej andilek
a ja si pripadam jak z pohadky Kremilek.

Uz vubec se netesim, az pominou ty patky,
kdy zas budu doma zpatky.
Tam budu zpytovat sve svedomi
a to se nikdo, nikdo nedovi.
Patky, kdy sem ji vidaval,
patky, kdy sem k ni promlouval.
Tohle vsechno ted moje nocni mura je,
a ja porad, kam to vsechno speje.
A nakonec se jen dozvim:
"Je konec, padla, uz padla."

Podleham te bouri myslenek,
nakonec to vyleze az navenek.
navenek to, co k ni citim.
Ano, ano! Ted uz to vim.
Ale prece to slovo nevyslovim,
pritom snim a stale na ni myslim.
Bojim se ho vic nez sebe,
potrebuju oporu a to Tebe.

Je mi smutno, je mi zle,
Jsem sam a cely bez sebe.
Mam zly sny a spatnou naladu.
Porad se mi zda, aniz mi o tom vedet da.
Snad jsou naky figle, jak ji to rict,
Jen jediny den s ni prozit,
zapomenout na vsechno
a porad s ni byt.
To je to, to je to jedine,
Co si preju nejvice.
Ja to vim, ona ne.

Kazdy den pri rozhovoru, knedlik polykajice.
Ja chci vedet, jak to nazvat, prece.
Je to stres, je to prazdnota,
nebo jen bezvyznamna nicota?
Ale ne, jen takova prekazka,
jak na zlatem klasu vazka.
Chtel bych jeji nehu, jeji srdce,
dotykat se ji a drzet, za ruce.
Chtel bych, aby mi kousek sveho nebe dala
A svou ruku do dlane mi polozila.
Jak jsem jiz rekl, je tu prekazka,
Ale ted uz vim, neni to ta vazka.
.jsem to JA