Basnicky.sk

Ze tmy plíží se strach
na misce vah posouvá jazýček na stranu stínú
Ani svítání nezmění nic
Přes závoj mihalnic, obtěžklých záhrobním prachem,
tvúj úsměv mi pohled neprosvítí

Je pozdě na dotyk, na cokoliv
Zoufalá touha po něze mění se v bezmocný klid
Vyhládlé tělo odmítá pozřít soucit
Už nejsem nic a nic už není, jen falešné smíření,
co bolestí ochromí poslední okamih

Už nejsem,
objekt tužeb, rúzných a mnohých,
francouzská berle co podpírá stáří
Plazivé výhonky rúže už jinam se vinou
Nic není jako chci mít

Hle,
sokoly uzřeli kořist
Z výšky se ke mně šinou
Je příliš pozdě ptát se proč
a už vúbec ne čí je to vinou

Léčíš mě potem, nutíš mě stoupat výš a výš
S námahou kráčím za tebou, na hřbetu vleču si kříž
A už sme na vrcholu
Skouším dřevo osadit v kámen, no ať cokoliv křiknu do dolin,
ozvěna pokaždé vrací mi jen tiché Amen

Už musíš jít
Tak jdi a víc se neohlížej
Já jen, ať už nic mě nebolí,
jen prohodím si modrý závoj přes obličej
a obléknu si lehounká křídla holubí

Posledná aktualizácia: 5. 3. 2013 12:50