Basnicky.sk

Tvůj pohled jak studna bezedná,
safírový závoj,
tisíce slz každý v něm rozezná,
dívat se neboj!

Úsměv jak rosa svlaží rty tvé,
málokdy je vídán,
i když se směješ, myslíš si své,
málokdo je vítán...

Cizinec na prahu dveří ti stojí,
srdce mu klepe,
možná se vejít dovnitř sám bojí,
nevěří v tebe.

Sklamal se ve vás, mockrát je spálen
ohněm bolesti,
pozvi ho dovnitř, vždyť pláče málem,
náruč svou rozestři...

Láska je krajina, cestička do nebe,
jsou na ni dva,
on po ní nemůže chodit bez tebe,
no ty jsi odešla.

Sklamání nepálí tě, vnitřní žár neplane,
oheň dohasíná,
to, co za to stojí, nikdy se nestane,
on však neusíná.

Den v rudém východu slunce se koupe,
nebe krvavé,
večerní nálady zdají se nám hloupé,
city náhlivé.

Shrbená postava jde, rosou zmáčená,
šedý stín.
Kdo byl teď vinen, ty či já?
Smiř se s tím!

Nikdo víc nevejde do tvých dveří,
vždyť strach má,
času nám rychle ubývá, život se šeří,
nikdy tvá..

Vše je jak má být, teď už je dobře,
nikdy tvá.
Ten, kdo tě miloval, vždycky to popře,
zákeřná...