Basnicky.sk

Modrý den dnes leží v trávě,
„přemýšlíš co´s řekla právě?“

Křičí na mě věta z duše,
vedle v stínu smutek kluše.

Zavírám oči před myšlenkami,
i když vím, že jsme tu sami.

Věta za větou třízní duši,
jejich ozvěna pílí uši.

Nepřemyšlená věta vydrala se z mozku,
moje tělo je jako z vosku.

„Proč naspala´ s mu tuhle větu?
Chtěla ´s něco říci světu?“

Nedá se už čas vrátit zpátky,
ten den není vůbec krátký.

Promiň, je mi to moc líto,
jaké mám zaplatit mýto?

S jedním uzlem nit mám v ruce,
Těžko v té chvíli mě bije srdce.

Ztratilo se kouzlo z duší,
já vím, že to i svět tuší.

Alespoň něco chci napravit,
i když to nepůjde celkem zpravit.

Ten uzel tam bude pořád svítit,
i já to budu pořád cítit.

Ať už žádný nepřibývá,
Ať se na svět jen sám dívá.

„Promiň, prosím“ říkám ještě,
ať už nepadají na duši kapky deště.

Já už budu vážit slova,
nemůžeme začít znova?